Den první – Šok aneb Můj boj s diastázou 3. díl

Syn se ptá, proč mám tak veliké břicho. Protože jsem sežrala babičku a karkulku i s košíčkem, chce se mi syna jízlivě odbýt.

Tak konečně po hodině teorie přicházíme na cvičení. Speciálně za tímto účelem jsem si ušila nové legíny a nové triko, a to přesně dle pokynů. Upnuté. Vejdu do šatny, která je už plná podobně „postižených“ matek a žen jako já. Moment, ale něco tu nehraje. Hledám mezi nimi alespoň jednu jedinou, která by měla velké břicho. Nic, všecky ploché. Znejistím. Jsem tu správně? Neměla jsem přijít až o hodinu později? Nebo není „můj“ kurz až na druhý den, nebo včera? Ne, nejsem hloupá, určitě jsem správně.

Vešly jsme do Potírny, a byť tu žádná nemá takové břicho jako já, rozhodly se se sebou něco dělat. Potlačuji hysterický smích a návaly slz a snažím se nemyslet na svých téměř 100 cm přes břicho, když slyším, jak jim po porodu zůstaly těhotenské pupíky.

Cvičíme. Tedy spíš jen rovně stojíme a napřimujeme se.

„A teď zkuste prsty zabořit do břicha. Pokud cvičíte správně, nemělo by to jít“, povídá Lucka. No jistě, přes vrstvu tuku asi těžko nějaký ten sval zpevním, natož nahmatám.  Jaké je však mé překvapení, když se prsty nezaboří až po dlaně, ale jen na špičku nehtů. Waw, úspěch! Nevěřila jsem, že je to možné.

Pokračujeme v lekci, a to jak správně sedět.

„A teď si sáhněte na své sedací kosti“, povídá Lucka a ukazuje, jak je najít pohmatem ruky. V duchu se ušklíbnu sama sobě. Ty se ani nesnaž, se svým zadkem číslo osm (na stupnici od jedné do deseti, kdy deset je číslo největší) Ale zkusím to. Tý jo! chce se mi zařvat, fakt je mám!

Druhý den ráno, jak jinak, vstávám s Luckou. Ale protože se mi nedaří vymanit se z dceřiného pevného objetí, musím si sednout zpříma, čímž zapojím problematický přímý břišní sval. Včerejší dřina je tímto pohybem tatam.

Lucka se mi vůbec dostala pod kůži. Nemůžu si pohodlně sednout, nemůžu se v klidu hrbit u kočáru, nemůžu se vyplížit nepozorovaně z ložnice, a to hlavně tehdy, kdy je do mě zamotaná moje nemladší dcera. U žehlení se rovnám a domorodci si myslí, že panička „nejak“ zpychla.

Dcera mě nabádá ke společnému cvičení. Klekne si před troubu, to abychom se pěkně viděly a nemusely jsme chodit na ledovou chodbu před zrcadlo, a snažíme se spolu správně dýchat. Mé dýchání spíše připomíná dusot koní nebo přijíždějící parní lokomotivu.

Zatím se rozčiluje, když cvičím bez ní. Kéž by jí to vydrželo i následující dny a týdny!