Příběh první. Iva

"…ztrácíš právo něco si přát, když se vzdáváš…" "...když tvá víra pohasne, a pobledlá je líc pobledlá je líc, jdeš konci vstříc..."

Iva stála ve dveřích. Nevím, kde se tam vzala, neslyšela jsem ji přijít. Až příliš jsem se zaobírala vlastními dětmi, které mi lezly na nervy věčným vylézáním z bazénu na posekaný trávník. Neznala jsem tu cizí znavenou paní, která měla v každé ruce tašku. Hledala moji sestru Terezu, u níž jsme v ten moment byly obě dvě na návštěvě. Sestra nebyla doma, odběhla k sousedce. Iva přinesla Tereze zákusky, které doma peče.

„Závidím vám, že máte čas na pečení,“ prohodila jsem ledabyle, aby řeč nestála

„Závidím vám, že máte děti,“ šeptla a sklonila hlavu.

Rozpaky byly na obou stranách. Čekaly jsme na Terezu a hlídaly moje a sestřiny děti. Nabídla jsem jí, jestli by měla zájem se podělit o svůj příběh. Souhlasila. Napětí povolilo a Iva se rozpovídala.

„Jo, jo, vážím jen 140 kilogramů. Jo, říkám jen, už jsem něco zhubla. Co si pamatuju, tak jsem tak silná nebývala. Ale to víte, co vám budu povídat, jistě to znáte. Stresy, nervozita, shon a spěch a kilča letí nahoru, ani nevíte jak. Já jsem se k těm svým kilům projedla.“

Vyrazila mi dech tím, co potom řekla

Ivin příběh byl zpočátku takový obyčejný, jaký zažívá mnoho žen po celém světě. Na první pohled by se mohlo zdát, že není o čem psát a že závěr jejího vyprávění je dosti předvídatelný. Ovšem to, co mi po úvodu řekla, to jsem nečekala.

Mým cílem je dítě

„Víte, váha vás hrozně ve všem omezuje. Nejprve jsou to lidé. Podívají se na vás a říkají si, jak je ta ženská tlustá. Myslí si, že není schopná začít se hýbat, nebo že jen sedí a jí. Že je neskutečně líná sama se sebou něco dělat. Když se ale obezita dostane do určitého stádia, sama si už nepomůžete. To není výmluva, to je fakt, který mi lékaři potvrdili. A co se týká práce, tak to je další problém. Váha vás omezuje v hledání práce. Od 15 let jsem stále měla nějakou práci. Vždy na trvalý pracovní poměr. Nyní mám brigádu, protože je pro mě problém najít si práci nastálo. Tlustí lidé prý málo vydrží a nestíhají pracovnímu tempu, tak je nikdo nechce.“

„Rozhodla jsem se s tím něco dělat. Je mi 36 let a hrozně moc toužím po miminku. Ale dvakrát jsem potratila, jsem moc silná a dítě nejsem schopná donosit. Aspoň jedno dítě bych chtěla.“

„V prosinci 2013 jsem se proto objednala na první vyšetření k dietologovi. V červenci podstoupím bandáž žaludku,“ řekla Iva tónem, jako by mi oznamovala, že jde koupit rohlíky, „ a v lednu následujícího roku se začal ten velký koloběh. Zhubla jsem během pěti měsíců deset kilo. To kvůli té operaci. I po ní mi bude asi rok trvat, než se dostanu na nějakou normální a přijatelnou váhu. Potom se začneme znova snažit o miminko.“

 „O miminko jsme se s přítelem pokoušeli už před 15 lety. Tenkrát mě ale lékaři varovali, že jsem silně obézní, váha 120 kilogramů byla nad tabulkami. Přesto jsme se s přítelem o miminko pokusili. Podařilo se. Byla jsem šťastná. Ve třetím měsíci jsem ale vlivem silné nadváhy potratila. Prostě jsem to malé udusila. Za dva roky další těhotenství a další samovolný potrat.“

Dítě klidně s cizím chlapem

Iva pokračovala, opadlo napětí a nervozita, přešly jsme na tykání

„Kdyby se mi nedařilo otěhotnět s mým přítelem, pořídím si dítě s jiným mužem. Chci aspoň to jedno jediné, to je můj cíl. Kdyby byly dvě, budu ráda a přijmu je s láskou,“ a poměrně podrobně mi popsala, jakou má představu o výchově. Sama měla neradostné dětství a v 15 letech odešla z domu. Ale to je už jiný příběh…

Posbírala jsem moje potomky a naskládala je do auta. Iva stála ve dveřích. Nevím, kde se tam vzala, neslyšela jsem ji přijít. Až příliš jsem se zaobírala vlastními dětmi, kterým se nechtělo odjíždět domů. Iva nám zvesela zamávala a než jsem odjela, stihla dodat:

„Vyřiď jim, ať problémy neřeší jídlem. Nemá to význam, ať se hodně snaží a nic nevzdávají. Musí se rozhoupat hned a neodkládat to, jinak to nikdy neudělají. A po prázdninách se vrať, povím ti, jak se cítím po bandáži žaludku“

V úvodu byl použit úryvek z písně Daniela Landy Když, album Konec