Den před dnem nula - Odhodlání aneb Můj boj s diastázou

4. 02. 2019 8:51:08
Stoupnula jsem si před zrcadlo, vyhrnula tričko a kriticky povídám: „Vypadám, jako bych byla zase těhotná,“ a bodrý syn Ondra mě chtěl bezelstně uklidnit: „Neboj, mamko, ty nejsi těhotná, ty jsi jen tak tlustá.“

A tehdy dozrálo ve mně přesvědčení, že s diastázou konečně skoncuji.

Po druhém porodu se obvod mého břicha zvětšil o dalších deset centimetrů.

Cvičila jsem tenkrát jako šílená. Sedy - lehy, kliky, poskoky, švihadlo, cvičení Jillien. Investovala jsem nemalou částku do sportovní podprsenky, abych si při skákání přes švihadlo nevybila prsy všechny zuby. Pro domácí cvičení mi k této příležitosti manžel koupil nové a krásné švihadlo za 400 káčé. Když jsem po dvou týdnech zvládla udýchat třicet přeskoků a z toho sedm v kuse bez zakopnutí o ten pitomý kousek kůže, stal se mým věrným kámošem při procházkách v lese a cvičení v dětském pokoji. Naštěstí bydlíme v přízemí a nikdo si nemůže stěžovat, že mu padá na hlavu omítka.

Třetí dítě a další 5 centimetrů v pase, které se mně držely zuby nehty. Ještě více jsem začala běhat a nehodlala jsem se smířit se svou již téměř asymetrickou postavou (asi metr vysoká, asi metr široká). Upřímně, vypadat třetím rokem jako v pátém měsíci těhotenství, to není nic moc pohled a ani pocit.

Změnila jsem stravu a pokračovala ve sportu, který mě opravdu bavil. Po třech měsících jsem měla docela pěkné nohy, zpevnila jsem zadek, vyhladila se mi pomerančová kůže. I ruce byly štíhlejší. A břicho? Nic, nehnulo se ani o centimetr. Myslela jsem, že zešílím. Sedla jsem tedy k internetu a pátrala po tom, proč se mi ani po třech měsících nepodařilo s tím hnout. A tehdy jsem poprvé přeslabikovala to divné slovo diastáza. Nebo-li, jak jsem se dočetla dál, rozestup břišních svalů.

Navštívila jsem praktickou lékařku, která diastázu potvrdila, přidala jsem se na facebooku do skupiny, která sdružuje ženy s tímto problémem, a začala jsem hledat řešení. Řešení se jmenovalo pohybová specialistka Lucka.

Plna naděje a očekávání jsem přišla k Lucce na osobní trénink. Plná naděje a očekávání, plná nových informací a dojmů jsem odcházela z osobního tréninku.

A o tom zase příště :-).

Autor: Zuzana Horváthová | pondělí 4.2.2019 8:51 | karma článku: 13.86 | přečteno: 615x

Další články blogera

Zuzana Horváthová

Den první – Šok aneb Můj boj s diastázou 3. díl

Syn se ptá, proč mám tak veliké břicho. Protože jsem sežrala babičku a karkulku i s košíčkem, chce se mi syna jízlivě odbýt.

19.2.2019 v 8:00 | Karma článku: 9.40 | Přečteno: 360 | Diskuse

Zuzana Horváthová

Den nula – Milenka Lucka aneb Můj boj s diastázou 2.díl

Nalijme si čistého vína. ROZKAZ! Tak znovu, tentokrát se to mi to snad podaří obrazně, ne doslova. Je se mnou vždy a všude, myslím pořád na ni. Ráno, když vstávám, po odchodu dětí do školy a školky,...

12.2.2019 v 19:29 | Karma článku: 15.31 | Přečteno: 737 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Zuzana Horváthová

Den první – Šok aneb Můj boj s diastázou 3. díl

Syn se ptá, proč mám tak veliké břicho. Protože jsem sežrala babičku a karkulku i s košíčkem, chce se mi syna jízlivě odbýt.

19.2.2019 v 8:00 | Karma článku: 9.40 | Přečteno: 360 | Diskuse

Jan Jílek

Trocha beletrie rudé jízdě neuškodí

Moc se mi líbil blog pana Ziegrela o přispění katolické církve k záchraně českého jazyka v době národního obrození. Pochopitelně přispěchala rudá jízda a anticírkevní agitátorka, aby se pustili do debaty.

18.2.2019 v 22:32 | Karma článku: 24.56 | Přečteno: 602 | Diskuse

Jan Jílek

Život není peříčko

Tak, vyndali mi stehy z operační jizvy, sdělili výsledek histologie, Pochopitelně: „Maligní.” S čímž jsem počítal. Zatím kontroly, prý odoperovali všechno. Tak uvidíme.

18.2.2019 v 16:20 | Karma článku: 20.76 | Přečteno: 782 | Diskuse

Pavel Hewlit

Balada o okýnku napravo

Že v kabině řidiče jsou okýnka, Vám asi nepřijde nic divného. I řidič rád dýchá, a jak jsem pochopil, řidič prožívající právě suffocatio není oblažen smyslnými chutěmi obložené bagety, nýbrž právě chcípá na udušení.

18.2.2019 v 13:34 | Karma článku: 17.57 | Přečteno: 426 | Diskuse

Jan Hulik

Stokrát ne a stokrát ano, aneb život na houpačce ve čtyřech manželských kapitolách - I.

Je to jako kolotoč, ze nějž se za jízdy nedá vystoupit. Trefnějším přirovnáním by mohla být lochneska, ale ta dnešní ve velkém lunaparku, podobající se tzv. dráze smrti, ze které to nejen na té dráze, ale i v břiše dělá přemety.

17.2.2019 v 10:00 | Karma článku: 8.71 | Přečteno: 242 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 12.26 Průměrná čtenost 479
Mám dvě děti, jsem na rodičovské dovolené s mladším synem.

Najdete na iDNES.cz