Příběh ze staré krabice. Vůně levandule

Nevím, kam se ztratil. Když se náhodou potkáme, neusměje se, jen pozdraví a běží dál. A přitom vše bylo tak nádherně platonické a jemné, až z té něhy stoupají slzy do očí…

S neskonalým citem jsem převázala tu úhlednou malou hromádku modrou stuhou. Větvička levandule, která byla zasunutá za mašlí, už dávno vyčpěla a také se zlomila. Ale jeho dopisy nasákly tu opojnou vůni, na kterou se nezapomíná… Proložila jsem ty nádherné listy novými fialovými květy a založila na dno krabice s dopisy. Ať tam přežijí dalších 13 let bez úhony…

Psal je rukou a inkoustem. Dneska by asi poslal mejl, esemesku, nebo zprávu na facebooku.  Psal za mrazivých nocí roku 2001, kdy luna svítila do oken výpravní budovy malého vlakového nádraží v L.

Z dnešního pohledu téměř 30leté ženy nedokážu dost dobře pochopit, co viděl na 17leté holce. Nebo spíš, co si s ní dokázal povídat. A přece jeho slova byla (a vlastně jsou dodnes na sněhobílých stránkách) plná moudra a životní pravdy, kterou asi puberťačka jen stěží dokázala pochopit.

Psal mi na internát, kde jsem se cítila sama a opuštěná. Jeho slova mě i dnes, po 13 letech, pohladila po duši. I když pravda, místy jsem se ztrácela, věty byly vytrženy z kontextu, a tak už se jen marně pokouším zjistit, na co navazoval, co předcházelo jeho slovům.

Ani nevím, o kolik let byl starší. O 12, o 13? Co na tom dnes sejde? Jen pramálo. Jeho dopisy byly čím dál víc cizejší až přestal psát úplně. Byl moje tajná láska, na kterou se nezapomíná. Jeho náhodné a letmé doteky byly plné ostychu a nejistoty, jestli může. Snad se bál, že mi ublíží. Snad se bál, že se rozplynu jako podzimní mlha v lesích.

Děti spaly, tak jsem se pustila do úklidu dávno zapomenutých a zaházených věcí. Chtěla jsem celou krabici pohlednic vyhodit. Jak jen jsem mohla zapomenout na tu úhlednou hromádku? Jak jsem mohla zapomenout na tu malou úhlednou hromádku, jež byla s neskonalým citem převázána modrou stuhou? Jak jen člověk může zapomenout na vůni levandule…